Na mladé české chlapce a dívky namísto studií a dalších činností patřících neodmyslitelně k mládí, čekalo totální nasazení a každodenní boj o nejen o zbytky lidské důstojnosti, ale často i o holý život na řadě míst v Německu, Polsku, Rakousku i jiných zemích. Jiní dopadli ještě hůře, jelikož je brutální okupační moc poslala rovnou do koncentračních táborů. Odtud vedla ke svobodě ještě obtížnější cesta a mnozí se jí vůbec nedočkali. Hitlerovští okupanti a jejich vůdci se vůbec netajili svými obludnými plány, že je třeba využít prostor českých zemí zejména k masivní podpoře zločinné válečné mašinérie a co nejvíce vytěžit především kapacitu vyspělého českého průmyslu a umu zručných rukou a bystrých hlav českých dělníků, techniků či vědců.

Když došlo k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, bylo Václavu Boukalovi necelých sedmnáct let. Německá zvůle neponechala stranou své zvrhlé pozornosti ani mladou generaci. Šlo zejména o potlačení vlastenecké výchovy a ponížení role české kultury jako pouhého nepatrného přívažku údajně vysoce vyspělé a nenahraditelné kultury německé, která měla jako jediná ukázat mladému člověku jeho místo v budoucím světě pod taktovkou hákového kříže. Odporné rasové zákony sice mířily zpočátku zejména na židovské obyvatelstvo, ale noví páni Evropy dali brzy na srozuměnou, že postavení slovanských národů v budoucí Velkoněmecké říši bude mít v lepším případě podobu otrocké služby nadřazené germánské rase. V tom horším, dílem vyhnání do nehostinných krajů Sibiře, dílem vyhlazení. Němečtí vládci protektorátu a úslužní čeští kolaboranti se snažili různými způsoby od osvěty v tisku až po výhrůžky vězením či smrtí vynutit poslušnost národa a přimět ho k vysokému pracovnímu nasazení ve prospěch zpočátku rychle postupujících a vítězících německých armád. Český lev žijící i v době okupace v duchu národa se však nenechal zlomit. Češi se nikdy nenechali ve své většině podvolit brutální síle nacismu. O tom svědčí například rychle se organizující ilegální odboj, ve kterém nezůstávali pozadu ani chlapci a dívky. Mezi ilegální organizace mládeže u nás v době okupace patřily například Pěst, Svaz české mládeže, Mládež hnutí za svobodu, Boj mladých, Předvoj, Revoluční komunistická mládež, Útok, Pochodeň, Plamen svobody, Slovanská obec práce a jiné. Každá z nich svým dílem přispěla k aktivitám odporu proti okupantům – vydávání ilegálních tiskovin, pomoc partyzánům a uprchlým zajatcům, sabotážní akce v závodech a na železnici apod. Nejaktivnější složky odboje organizovali komunisté, sociální demokraté, členové zakázaného Sokola a Dělnických tělocvičných jednot, bývalí legionáři, příslušníci inteligence. Odboji významně pomáhali i vlastenecky orientovaní duchovní. Ne, Češi se za války nechovali zbaběle, jak se nás snaží přesvědčit někteří rychlokvašení historici či novináři. Tyto lži je třeba důrazně vyvracet, stejně jako mýtus o tom, že se u nás za protektorátu nic moc zvláštního nedělo. Což je samozřejmě kardinální lež skutečně těžkého kalibru a jedovaté plivnutí na památku všech obětí zvůle hitlerovského režimu.

Václav Boukal již od útlého dětství rád kreslil. Okouzlily jej hlavně obrázky a obrazy Mikoláše Alše. Malíře bytostně spojeného s výraznými tradicemi a obyčeji života prostých lidí a toho nejhodnotnějšího z národní kultury. Boukal v dětství rovněž zvědavě nahlížel do ateliéru lidového malíře Jindřicha Bošky, kde se mu otevřel zase docela jiný svět, který na něj silně zapůsobil. Boukalova počáteční tvorba se vyznačovala realistickým pojetím zobrazovaného. Talentovaný hoch z jihu Čech v letech 1941 – 1942 studoval u profesora Jaroslava Švába. A právě odtud byl na podzim roku 1942, stejně jako tisíce dalších mladých lidí, odveden k totálnímu nasazení. Tuto svou životní anabázi velmi barvitě a se smyslem pro detail i šibeniční humor popsal v knize Blázen veze pravdu v kufru. Toto dílo vyšlo v poněkud netypickém formátu tiskem roku 1947. Letos si tedy připomínáme nejen 100 let od Boukalova narození, ale současně i 75 let od vydání zmíněné knihy, kterou sám autor opatřil i velmi zdařilými vlastními ilustracemi. Václav Boukal je nejčastěji a jistě plným právem zmiňován a připomínán v prvé řadě jako malíř, grafik, ilustrátor či také pedagog. Jeho dílo literární je proto poněkud upozaďováno. Právě u příležitosti letošního významného výročí je nepochybně žádoucí připomenout právě knihu Blázen veze pravdu v kufru. I proto, že se dnes období 2. světové války až příliš často interpretuje značně tendenčně, mnohá fakta se úplně zamlčují, o mnohém se zcela ostudně lže, jen aby byl mocný soused a novodobý protektor spokojen. Ve jménu jakýchsi pochybných evropských hodnot a pod taktovkou některých orgánů Evropské unie se historie mrzačí nevídaným způsobem. Jenže historická pravda nesnese arogantní manipulování či vědomé přehlížení prokazatelných faktů.

Kniha Blázen veze pravdu v kufru zachycuje období let 1942–1945 z pohledu mladého muže, který se proti své vůli ocitá v systému hitlerovského vykořisťování Evropy po jejím téměř celém obsazení okupačními armádami. Když Hitler nařídil útok proti Sovětskému svazu, pracovaly již pro něj výrobní kapacity téměř celé Evropy. I proto očekával další bleskovou válku a již po několika týdnech, maximálně pak dvou až třech měsících pád Moskvy a rozvrat Rudé armády. Obranyschopnost Sovětského svazu měla být zlomena drtivým rychlým postupem a ovládnutím klíčových dopravních tepen a velkých průmyslových aglomerací. Jenže blesková válka se tentokrát nekonala. Naopak, německé armády a jejich spojenci uvízly na podzim 1941 pod Moskvou a rozhodným útokem Rudé armády se válečná fronta posunula zpět na západ. Hitlerovci potřebovali po této, pro ně velmi nečekané, porážce doplnit zdecimované jednotky a vyvstala také nutnost přísunu značného množství vojenského materiálu pro další vedení války. Průmysl obsazených zemí sice jel na plné obrátky, ovšem potřeboval jak kvalifikované, tak i pomocné pracovní síly pro svůj plynulý chod. A jelikož v samotném Německu už nebylo pro nemalé válečné ztráty kde brát, obrátila se pozornost k obsazeným zemím. Čechy a Moravu, stejně jako Polsko považoval režim šíleného diktátora z Berlína i vzhledem k relativně výhodné poloze za vhodný rezervoár pracovních sil všeho druhu. A neváhal právě odtud pravidelně přesouvat pracovní sílu nejen pro zbrojní průmysl. Odměnou pro totálně nasazené mladé muže a ženy byl příslib solidního výdělku, realita se však od lživých slibů lišila jako den a noc. Namísto slušného výdělku čekalo mladé Čechy, Poláky, Rusy ale i Holanďany či Francouze jen nuzné ubytování, mizerná strava a seznámení s vyspělou německou kulturou mělo podobu minima volného času jen sotva dostačujícího pro méně než skromnou regeneraci znavených údů po každodenní mnohahodinové šichtě v hlučných a špinavých provozech, kde pravidelný kolorit tvořil řev dozorců pobízejících k vyšším výkonům.

Dne 1. října 1942 jsme s údivem obraceli v ruce zelenou obálku, vyzývající nás k dobrovolnému přezkoumání pracovní schopnosti dne 6. října v devět hodin ráno na úřadě práce v Hybernské ulici. V případě, že bychom neměli právě chuť přijít ukázat svou pracovní schopnost, nabízí se nám policejní doprovod. „Co je to za volovinu?“ řeklo si nad zelenou obálkou téhož dne sto mládenců ve Vršovicích, Záběhlicích a v Hostivaři. „Tak nás tam tahají, za půl hodiny nás stejně pošlou domů, ale jen když se ouřaduje. Mají tam asi v těch papírech pěknej pořádek.“ Proto jsme s bezstarostným humorem svlékli v úterý v sále úřadu práce kalhoty, aby jakýsi senilní pán, mohl to být dokonce lékař, sluchátkem podle žeber zjistil, zda nepředstíráme pracovní poměr. Prvních deseti se ptal, jsou – li zdrávi, co jim chybí, jakou chorobu prodělali. Obě strany se při tom příjemně bavily a čekající desítky si vymýšleli nové a nové neduhy. Brzy však začaly otázky řídnout a třicátý naháč prošel sálem, aniž mohl upozornit na svou bludnou ledvinu. „na nic se vás neptám, schopen, další! Kolik je toho tam ještě?“ „Asi šedesát, pane doktore,“ hlásil strážník, hlídající dveře do chodby. „Ať se svlíknou a nažeňte to sem!“ Ostatní tedy byli schopni bez vady, protože pan doktor jejich papíry už podepsal. ……

Jeden po druhém jsme podávali na pult osudné pozvánky a pracovní knížky, jejichž číslo bylo pečlivě zapsáno do nových papírů. Od té doby se nikdo neptal po jméně, po zaměstnání, po stáří, po vzdělání, po zdraví, protože jsme se stali čísly v kartotéce, čísly v transportu, čísly svých kavalců, čísly dílen, čísly továrních odznaků, čísly nemocničních světlic, čísly vězeňských cel a čísly nádob s popelem. V transportu jsem dostal číslo 77 a v lágru jsem byl „ten, co spí na pětačtyřicítce.“

Vratislavský úřad práce stojí svou přední frontou do tiché úzké ulice a podobá se na vlas všem německým jednotkovým obchodům a věznicím. Má velké okno, patentní zámky a abecedou označené vchody a východy. Na zasklených přepážkách spoustu nápisů jako třeba: „Nur fűr Polen“, „Nur fűr Russen“, „Fűr Andere Auslȁnder“ a tak dále. Za přepážkami brejlatí Němci, do ježka ostříhaní, nosící proužkované košile a špinavé kaučukové límce, a starší slečny, mluvící nápadně dobře polsky. Čekali jsme, podřizujíce na svých kufrech, pozdě do odpoledne, než na nás došla řada. Stále nám tvrdili, že firma FAMO o nás nic neví, že dělníky nepotřebuje, že nejsou ubikace a já nevím co ještě. Mezitím se jeden nebožák zhroutil k horečce k zemi a byl odvezen do nemocnice Všech svatých. Asi hodinu po našem příchodu přihnal policista do čekárny skupinu polských dětí ve věku 8–13let, mlátil obuškem dětem přes hlavu i do pultu a hulákal, že ti smradi nesmí pro lenost nic žrát. Malí lenoši přišli bosi v rozedrané košili, jeden, dva měli krátký kabát bez knoflíků, hůlečky rukou a nohou modré zimou a čelo zpocené strachem. Hubená záda hrbatá bitím a oči nepřítomně hledící clonou horečky. Připomínali staré, moudré, hladem umořené koně, kteří dovedou spát ve stoje s otevřenýma očima, protože již nemají představu o světě, který by si mohli vysnít. …. Teprve pozdě odpoledne nás odvedli do jednoho sálu, kde nás měl zároveň s polským transportem vyšetřit úřední lékař. Během půl hodiny bylo prohlédnuto na tři sta mužů a všichni byli znovu uznáni schopnými k práci, ačkoliv jsem sám viděl těžké případy křivice, kýly, tuberkulosy, ochromení údů, podvýživy a zmrzačení. Mnoho papíru bylo popsáno a orazítkováno, aby nás, zaostalé auslȁndry, ohromila skvělá organizovanost tohoto podniku. Po vyplnění všech formalit a po dlouhém telefonování se správou závodů přijela nákladní auta, aby nás zavezla do našeho tábora.

Již první zkušenost s novým prostředím musela nutně působit na mladé muže z protektorátu jako nepříliš nadějná vyhlídka do příštích dnů a týdnů. Jakmile se nově příchozí ocitli v ubytovacích prostorách, ani největší optimista už nečekal, že půjde o krátkodobou výpomoc s dobrým výdělkem a že ještě navrch zažije nejedno vzrušující dobrodružství. Všechny tyto představy se rozplynuly jako pára nad hrncem a rychle se změnily v černou můru a zlý sen, na jehož konci nemusí být už vůbec žádná budoucnost…

Téměř na konci dlouhé Frankfurtské třídy stojí ohavný hotel, kterému dali kdysi slovanské jméno „Wollin“. Hotel Wollin, Frankfurter Strasse 109. Je to první stanice pouliční dráhy za železničním podjezdem. Tento hotel mohl být kdysi významným společenským střediskem severozápadního konce Frankfurtské třídy, ale my jsme jej našli už v rozkladu. Starý divadelní sál s rudou oponou, kuželník a šatna se staly naším obývacím pokojem. Otlučené zdi, plesnivá omítka, vlhké, rezavé skvrny, stékající se stropu po stěnách, zničená podlaha a v tom bez ladu a skladu naházené skládací postele o dvou patrech, slamníky z papírové juty, skříňky a pár rozbitých židlí…….. O tři dny později přibylo do našeho tábora asi 120 Moraváků z Prostějova a za 14 dní část transportu Poláků z kraje na východ od Czenstochové, takže nás v tom malém prostoru žilo přes tři sta. Těchto tři sta lidí se denně ráno mylo u čtyř kohoutků vodovodu. Ucpaný odtok vody způsoboval hotové záplavy v celém sále, takže vzduch, beztak již dosti vlhký, způsoboval nejhorší obtíže. Šaty a potraviny plesnivěly, nádobí rezivělo, kufry ležely ve vodě a v odpadcích. Tři sta lidí užívalo dvou klosetů i v době, kdy nachlazením a bídnou stravou onemocnělo tři čtvrtiny dělníků trýznivými průjmy. A zvracením. …. Život statisíců deportovaných se točil kolem kufrů, které se staly těžištěm všeho živoření a útočištěm meditací o svobodě. Kufr položeny v nohách kavalce byl chvíli stolem, na němž se večeřívá, na němž se píše dopis děvčeti, na němž se rozdávají karty. Na jeho odřeném víku ležely listy náčrtníku na něž jsem kreslíval střapaté hlavy a popelavé tváře.

Brzy po 15. březnu 1939 začaly úřady s náborem českých dělníků do Říše. První velký transport českých chlapců odejel z Prahy již 18. května 1939 a dosáhl počtu jednoho tisíce sotva dospělých mladých mužů. Od léta 1939 dávají okupační úřady nucené práci pevný organizační řád. Za tímto účelem vznikly úřady práce s cílem zajišťovat české pracovní síly pro Německo. Následně byla vyhlášena jednoroční všeobecná pracovní povinnost pro muže a ženy ve věku od 16 do 25 let. Aktivní provádění náboru sice začalo až později, přesto hrozba nucených prací od té doby zasahovala do každodenních životů mladých lidí.

Každá německá zbrojní továrna se stala během třetího roku války zpovědnicí, kde se celá předválečná Evropa vyznávala ze svých hříchů vědomých i nevědomých. Ze západu i východu si tu lidé tajně podávali ruce, aby si řekli, že to všichni dobře mysleli, že však ve své bodré důvěře pili z otrávených studní. Vedle Slovanů, kteří byli prohlášeni za nejkrvelačnější nepřátele nového uspořádání světa, setkávali jsme se v dílnách s belgickými hromotluky, kteří kouřili černý tabák v cigaretě, přilepené na rtu. V neděli klapaly po městské dlažbě malované dřeváky Holanďanů, kteří si v pestrých kravatách vyšli na pivo. Byli to zavalití mládenci, proslulí čistotou a zdvořilostí, kteří se jen čas od času dozvěděli, že jejich pole doma Němci zaplavili a na místě jejich domků postavili betonové pevnosti. Francouzové v baretech či ve vojenských kápi vydrželi po celou neděli tahat harmoniku a Italové naučili půl Evropy nadávat. V některých městech procházeli ulicemi angličtí zajatci v krátkých blůzách a pečlivě žehlených košilích, kouříce lulku. …. Málem bych zapomněl na Němce jako domácí pány, kteří byli v továrnách zaměstnáni, protože se z pádných příčin nehodili na frontu. Staří dědové a výrostci, bezrucí a beznozí invalidé, německé ženy, slečny v kancelářích, přiblblí a suroví verkšusáci, členové gestapa a SA a vykrmení ředitelé a přednostové v kožených kabátech. Všichni dovedli bezmezně řvát a kopat ausländery do zadnice, protože ve skrytu váhali věřiti ve vítězství německých zbraní.

V prvních letech okupace odcházeli na práci do Říše především starší dělníci. Tato praxe se měla výrazně změnit po příchodu Heydricha do Prahy na podzim 1941. Ostatně už před jeho příchodem se v Německu připravovaly plány na násilné zavlečení celých ročníků české mládeže do Říše. Heydrich dal jasně najevo, že se nespokojí s řádově desítkami tisíc osob zavlečenými na nucené práce, požadoval mnohem větší příspěvek Čechů ve prospěch udržení bezproblémového a plynulého chodu hospodářství, tedy zejména válečné výroby. Heydrich žádal, aby statisíce mladých z Čech a Moravy podpořilo svým pracovním úsilím německý hospodářský stroj. A tom směru začal konat. Celá akce se brzy rozeběhla s plnou intenzitou. V roce 1942 dosáhl celkový počet Čechů, kteří od roku 1939 odešli pracovat do Německa počtu 326 tisíc. Jen v srpnu 1942 bylo nuceně nasazeno na práce do Říše dalších 135 tisíc osob.

Ubíhaly dny a týdny, tu a tam někdo z nás přešel do jiného oddělení, nemoce, úrazy, bídná strava a mzda nám dělaly starosti, na něž jsme si konečně zvykli, a tak se pomalu zdálo, že jsme se v novém působišti zařídili na dlouhou válku. Vraceli jsme se z továrny ohlušeni a roztřeseni po celém těle údery pneumatického kladiva, kterým jsme nýtovali, zalepeni hlínou ze slévárny, utaháni od těžkých forem, popáleni od sváření, uondáni od košů a beden ve skladišti. Nikdo už nevěděl, kdo z nás sem přijel vyučen kovákem, nikoho práce netěšila, protože kolem ní nastavěli naši páni velitelé hradby a ostnaté dráty, kulometné věže a hrozby, pokuty, srážky ze mzdy…. Mzda byla sice vyšší, něž jakou měli někteří dělníci doma, ale také srážky byly nepoměrně vyšší, takže i na to málo, co se dalo Německu koupit nám nezbývalo. Často se nedalo vůbec vypátrat, za jakých podmínek lze získat vydržovací příspěvek pro rodinu doma. Stravování ve společných ubikacích a v továrnách bylo dostatečně známo i v našich zemích. V řeči české je zveme prostě vydíráním. Mléko, vejce, tuky, to byly poživatiny na našem stole neznámé. Maso se podávalo jen v neděli, a to výhradně koňské. Jísti je pouhou lžící se pokládalo za žonglérskou dovednost. Stejným stupněm tvrdosti vynikala jakási variace tlačenky a huspeniny, která chytána na stole, záludně poskakovala. Neloupané a neprané brambory, zelí, řepa, tuřín, mrkev, sloužily německému kuchaři co dostatečný výběr k přípravě krmí pro všechny příležitosti.

Německý socialista, dr. Kroczek, vojenský a závodní lékař firmy FAMO, byl pán rozmarný a náladový, ale předpisy zachovával velmi přísně. V závodním ambulatoriu vyhradil k ordinaci pro těch několik tisíc Čechů v továrně pondělí, a to od pěti do sedmi hodin večer. Poláci byli přijímáni v úterý, Rusové ve středu, atd. Většina nebyla ovšem přijímána vůbec. V případě onemocnění byl cizinec povinen vyžádati si v kanceláři Krankenschein a odevzdati jej v ambulatoriu v den, který byl ordinačním dnem pro jeho národnost. Večer pak usedl v předsíni na lavici a čekal po několik hodin, než bylo vyvoláno jeho jméno. Ve většině případů nepřišel vůbec na řadu, protože pan doktor pospíchal k večeři. Mnozí dělníci pracovali s těžkými vnitřními chorobami čtyři i více týdnů, než měli to štěstí a byli přijati k prohlídce. Milost býti uznán nemocným, ležet na lágru či v nemocnici bývala udělována velmi zřídka, ale přece jen mnohému zachránila zdraví nebo život a v jedné desítce případů pomohla cizincům k návratu do vlasti. Do smrti nezapomenu na těla zpustošená hmyzem a jizvami, po jejichž hrudi šmátralo studené ucho závodního lékaře. Viděl jsem, jak jedna injekce proti reumatismu dovede porazit člověka na zem. Vzpomínal jsem na naše venkovské doktory, kteří strkají dětem cukrlata a v závějích běhají k porodu tři hodiny cesty daleko. …. Vím, že každé německé město mělo pro naše dělníky hřbitovy, špitály a rasy doktory, ale zdá se mi, že se skoro všude našli lidé dobří a polodobří, kteří byli ochotni za úplatek plácnout si se všivákem cizincem, který měl sto chutí dočkat se ve zdraví toho, co jsme si na lágrech slibovali: Přijedeme domů na prvním tanku, který ve fabrice ukradneme.

Německá města neznají dnes už té pýchy, s jakou nás kdysi vítala na svých nádražích. Trosky obchodních čtvrtí, vyhořelé chrámy, zasypané fontány, spálená divadla, beznosí hrdinové oklepávající cihly, zvlčilé děti kradnoucí v sutinách domů, takové Německo jsme viděli ještě nedávno. Viděli jsme, jak se připravovalo k tomuto neefektnímu pádu. To tenkrát, když jsme přijeli…. Policajt. To je Německo. Totiž tenkrát bylo. Policajt je všechno, co vás vede, co vám prodává rybí salát, co na vás štěká na schodech počestného domu, co zpívá a tančí na jevišti, co na vás hrozí z mramorové základny pomníku. Plechová helma, kabát se šesti knoflíčky na šosech a tvrdý obušek měly být vlastně předepsány jako národní kroj a odznak německé víry v zákon. Nechápu, proč se tak v dobách Vilémů a Vůdců nestalo. Jděte po německé ulici a dávejte pozor. Na koho? No, na ty policajty přece! Bába v kostěných brýlích hned ví, že jste cizinec, že jste schopen myslit si to a to, že snad, proboha, můžete spáchat to a to. To se nesmí, na to je třeba upozornit, na to je zákon, bába to ví, bába to slyšela nedávno v radiu.

Václav Boukal měl přes všechny strasti vyplývající z postavení nuceně nasazeného přeci jen kus štěstí. Využil situace, když se mu dostalo odborného vyšetření, aby přesvědčil komisi lékařů o nutnosti své hospitalizace v ústavu pro choromyslné při nervové klinice. V té době se psal květen 1943 a ve válce nastal definitivní obrat směrem k porážce Německa a jeho spojenců. Dost možná, že právě pobyt v tomto zařízení mu zachránil život, jelikož nabídl aspoň dočasný únik před otrockou prací. Po propuštění z ústavu se navíc díky lékařskému potvrzení dokládajícímu pracovní neschopnost dokonce mohl vrátit domů. Radost z návratu do vlasti ale neměla dlouhého trvání. Brzy přišlo úřední oznámení nařizující nástup do transportu na práci do Německa. Kalendář se již přehoupl do roku 1944 a hitlerovské armády ustupovaly na všech frontách a stahovaly se zpět do míst odkud v roce 1939 vyrazily dobývat Evropu i další kontinenty. Porobené národy ještě musely dlouhé měsíce krvácet za prodlužování agonie hitlerovské říše. O její porážce sice bylo již dříve rozhodnuto, ale fanatický odpor fašistů měl ještě další rok pokračovat až k hořkému konci. Někteří stále ještě doufali v zázrak a obrácení fronty opačným směrem, v rozkol spojenců či nasazení utajovaných zázračných zbraní.

Jede nás asi šedesát. Stojíme v polích za Norimberkem. Jenom německý průvodčí ví, kterými městy jsme projeli. Po dlouhé dny nás vezli na severozápad, vykládali nás z vozů, spali jsme v kůlnách a nástupištích. Řekli nám, že továrna, do které nás vezli, vyhořela. Jeli jsme na jih, trať byla zničena, tři dny jsme bloudili po břehu Rýna. Jeli jsme na sever, půl transportu se rozuteklo. Třicet kilometrů od trati hořelo město a žluté šero zakrývalo slunce. Po celý týden jsme neměli vodu. ….. V továrně se vyrábějí miny, zapalovače do náloží a součástky do leteckých bomb a torped. Automatický soustruh se otáčí zvolna po celé hodiny, spirála třísky se odvíjí od nože, zalévaného mléčným proudem olejnaté směsi. Všechno je tu stejné jako ve Vratislavi, mzda, strava, hmyz, mistři, cizinci, lékař, přednostové kanceláří, verkšusáci, kantýna, sprosté zacházení s dělníky, hrozby a nenávist. Chybí tu sice blázinec, ale za to se bavíme jiným, rušnějším způsobem. Není téměř dne, aby se neozvala siréna. Po prvé je to pro legraci, po druhé se nám třesou kolena, po třetí vynášíme mrtvoly.

Zavlékání mladých lidí na otrocké práce do Říše se stalo pevnou součástí života během trvání protektorátu. Týkalo se tedy nejprve ročníků 1921 a 1922, následně brzy poté rovněž ročníků 1918 – 1920. Totální mobilizace po bitvě u Stalingradu pak postihovala stále mladší chlapce i dívky. Postupně tak došlo i na ročník 1924. V děsivých podmínkách pracovalo v Německu 600 tisíc mladých ze všech koutů Čech a Moravy. Několik tisíc z nich totální nasazení nepřežilo. Mnoho dalších se vrátilo s poškozeným zdravým, často s trvalými následky.

Štědrý večer jsme strávili z největší části v krytu. Nebezpečí nebylo tak veliké, aby nám nedovolilo vrátit se do baráku pro stromeček. Kdekdo se snažil vypadat veselý a spokojený, ale hovor byl roztržitý. Padala silácká, nepřiléhavá slova, bouřlivý smích stydl v hloupou grimasu. Nepříjemná hodina. Doma se právě večeří. Vánoční příděl alkoholu nás pomalu rozehřál. Matěj si naposled poklepal na kapsu, kde ho hřála Mařenčina fotografie, a nechal vzpomínání. „Pánové, poslední vánoce v týdle šaškárně. Za rok si dáma doma nohy na stůl a rodina nás bude šimrat na chodidlech,“ rozjařuje se Bohouš. „Představte si, vy koňové, že už nám žádnej trouba nikdy neřekne: „Na Štědrej večír máte noční šichtu. Budu stát u pultu a vážit kafe a v polici bude stát flanděra rumu,“ maluje si budoucnost Eda Kovář. „Počkejte cucáci, za rok budete zařezávat doma na vojně. Jen jak to praskne, hned jdete dělat novou armádu.“ „a na co? Snad si nemyslíš, že bude eště nějaká válka? Člověče, tohle je vůbec poslední válka na světě. Dneska už maj lidi takový zbraně, že by se v příští válce za půl dne navzájem vymordovali.“ Nastalo ticho, všichni sklonili hlavy a zamyslili se. Je možné zastavit války?

Václav Boukal se na jaře 1945 vrátil šťastně do osvobozeného Československa, stejně jako tisíce nuceně nasazených krajanů. Čekal jej dlouhý život v míru, který vrchovatě naplnil především jako malíř, ilustrátor, výtvarník a pedagog. Bezprostředně po válce začal psát o svých zážitcích nuceně nasazeného. Tak vznikla kniha Blázen veze pravdu v kufru. Vlastními ilustracemi ji vtiskl osobitý autorský rukopis, když se představil nejen jako talentovaný literát ale i jako neméně zdatný ilustrátor. Ve Svazu českých výtvarných umělců pracoval jako člen uměleckých komisí a porot. Publikoval také řadu odborných textů. K tématu osudů nuceně nasazených se pak s odstupem mnoha let vrátil v knize nazvané Maturita v železném dešti. Boukal zemřel 13. října 2007 v Českých Budějovicích, kde prožil většinu svého života.